Jak se vůbec stát delegátem ...

Abych tak nějak navázala na předchozí příspěvěk, když jsem úspěšně dokončila SŠ Hotelovo, rozhodla jsem se pokračovat ještě na VŠ, v období mezi, mě cestování trochu pustilo a tak jsem se vrhla do každodenního biflování. Ty tři roky utekly, jak voda, no a já jsem zjistila, že sezení na přednáškách, učení se a honění se za titulem není nic pro mě. Protože jsem měla před státnicemi a ze všeho mi už tak trochu "hrabalo", přemýšlela jsem, že bych si dala na studium odklad a odjela dělat animátorku. Napsala jsem do jedné cestovní agentury v Praze, poslala motivační dopis. Poté se mi ozvali, že by mě rádi pozvali k osobnímu pohovoru. Přiznám se, že tenkrát jsem to spíš zkusila, jestli bych se vůbec někam dostala a na pohovor jsem tedy nešla. Bylo mi to asi i trochu hloupé vůči mé rodině, která mě ve studiu hodně podporovala, jak psychicky, tak finančně a chtěla jsem školu dokončit, jak kvůli sobě, tak i kvůlu nim. A tak jsem jsem vysokou dokončila, kvůli Bc. práci jsem si odnesla titul Bakaláře o pár měsíců později a proto mé zvažování o dalším pokračování na VŠ, bylo vlastně rozhodnuto za mě. Přihlášku jsem si podala, ale kvůli neobhájené práci jsem na studium nemohla nastoupit. Řekla jsem si že teď asi přišla ta chvíle...
Obeslala jsem několik cestovních kanceláří, agentur... Protože jsem opravdu chtěla odjet, zkoušela jsem i animátorství, protože inzeráty a odezvy na delegáty jsou malé. S animátorstvím je to jednodušší.
Než ale začnu, doba, kdy mě to celé chytlo, bylo tehdy, když jsme s mamkou, byly obě totálně vyčerpané. Já, ze státnic, mamka z práce, jako Ergoterapeutka, která se denně stará o lidi s psychickým onemocněním, kdy jednou jsi lidé jako normálně, jindy se přenesou uplně jinam, jsou agresivní, necitliví, psychicky útočí. V lednu jsme se poohlížely po dovolené, společné, jen my dvě a žádné starosti. Tenkrát jsme vůbec netušily, o jakou zemi se jedná, jak to tam funguje, jaké jsou zvyky... Mluvím o Tunisku, konkrétně o Djerbě. Ačkoli jsme byly poučeny mým dědou, který nějakou dobu v jedné z arabských zemí žil, konkrétně v Libyi, tak u nás se přece jenom jednalo o trochu tolerantnější zemi, tak jsme si z jeho rad, zapamatovaly snad jen že je tam krásné teplo a obyvatelé, kteří mají pořád hodně času a že udělám to za chvíli, pro ně není 10 minut nebo hodina, ale klidně celý den.
Poté, co jsme si vše nastudovaly, nic nám nebránilo rozjet se na naši první "expedici" do africké země, na Djerbu. Už po příletu, kdy na nás dýchlo to jiné, saharské teplo, jsme byly nadšené. Všechno tam bylo jiné, od vzduchu, po moře, lidi, písek, atmosféru... Jediné, co by někoho mohlo odradit, je tým animátorů, těch místních. Jedná se o většinou o kluky, kteří jsou z chudších poměrů a proto můžete často spatřit mladinkého animátora se starší dámou, většinou z Německa nebo Ruska, jak se k sobě budou mít. Je to typické, tito mladíci, hledají lepší život, lepší podmínky a proto se snaží je získat za každou cenu. Tyto vztahy většinou vypadají tak, že ženy se od nich nechají hýčkat a za to jim dávají slušné peníze. Pak jsou ty typy, kteří si je dokonce vezmou, po sňatku jim zařídí život v zemich Německa nebo i Francie a tolerují, že chlapci pak místo nich mají ještě další ', mladší ženy.
To je jedna z možností... Další jsou sňatky, které trvají jen do doby, než se dostanou z Tuniska. Pak následuje rozvod a snaha najít partnerku, kterou by třeba opravdu měli rádi.
Teď mluvím o animátorech, protože, jak sám tunisan mlže potvrdit, právě Ti kazí mužům tam pověst.
Nejsou to samozřejmě jen animátoři, mezi další patří muži na pláži, číšníci, barmani, prostě obsluhující personál, který na tom platově není nejlépe a za práci, kterou odvede je opravdu nezaplacen.
Spousta mužů v Tunisku, ale nehledá ženu, ze které by jen "ždímal" peníze, většinou se to i pozná a to tak, že se za každou cenu nechce stěhovat do Evropy. Tunisané jsou proslulí tím, že svou zemi milují. Od ostatních Arabů se liší svou vstřícností, jsou milí, klidní, pomohou, nejsou hrubí, rodinu milují nadevše.
Abych ale nemluvila jen o mužích, tak lehce o tuniských ženách, což s oblibou řeknou i místní pánové, koluje, že jsou hodně na peníze. Chtějí se dobře vdát a také se dobře mít. Proto by si místní dívka nevzala animátora, jsou jí jeho poměry a záměry jasné.
Musím ale podotknout, že animátoři, co se týká zábavy pro klienty cestovek jsou opravdu kvalitní. Lidem se věnují a to i přes to, jak jsou za to finančně odměněni a jaké mají pracovní podmínky.
A určitě existují i vyjímky, které nehledají jen finančně movité klientky, ale bohužel, taková pověst tam je dána.
My jsme ale nelenily a podnikly i výlety s CK, se kterou jsme na dovolenou letěly. Z onoho výletu, jsem si zapamatovala zejména větu delegátky: " Říká se, že kdo se na Djerbu jednou podívá, ten se sem minimálně ještě jednou vrátí." No, teď uznávám, měla pravdu a to říkám nejen z vlastní zkušenosti.
Už potom, co jsem v tom neskutečném horku na odpoledním výletě po hlavním městě Houmt El Souku, málem sundala ceduli, která mi asi překážela v mojí cestě, nutno podotknout, že jsem jí vůbec neviděla, a v plné rychlosti chůze jsem do ní vrazila hlavou, až se mi odmrštily brýle, přiběhl ke mně místní muž, podal mi mé brýle, položil ruku na rameno a zdvořile, beze smíchu se mě zeptal: " ça va? ça va bien?" Byla jsem překvapená, srdečně jsem poděkovala a odvětila, že je vše v pořádku.
Na rovinu, u nás by se Vám lidé nejspíš nejprve od srdce zasmáli.
No každopádně, delegátka nám řekla spoustu zajímavostí a dokonce i jak ona se k práci dostala, tehdy se mě zmocnila ona myšlenka, tady bych chtěla dělat delegátku také. Nikdy předtím, nikde, ani v Řecku, Paříži, Francii, mě nic podobného nenepadlo, tady ano.
Týden utekl jako voda a my jsme se musely s mamkou rozloučit. Potkaly jsme tu spoustu zajímavých lidí, udělaly si spoustu přátel, kteří nám přirostli k srdci a těžko se nám  odlétalo domů.
Já jsem byla přesvědčená, že se tam znovu vrátím, ať už jako turista, nebo jako delegátka. :)
V příštím příspěvku se již dostanu blíž k získání místa delegáky, svých vlastních zkušeností apod. Všechno má ale svůj čas a postup, takže zatím...
Hezké svátky všem a trocha klasiky z Tuniska :)
https://www.youtube.com/watch?v=V9Xbv96B2Qo

Začátky "dvojího žití"

Přiznám se, že nejtěžším momentem bylo, jak jinak, než rozhodnout se. Počátky mojí touhy po cestování a po životě mimo ČR, ale pramenily už od dob mého "mládí.
Při studiu na SŠ, nutno podotknout, že v té době jsem ještě vůbec netušila, proč si tuhle školu vybírám, podala jsem si přihlášku, byla pozvána na přijímací zkoušky a uspěla.
Mluvím o Hotelové škole ve Vršovicích, která musím uznat zpětně, je dle mého, jednou z nejlepších veřejných škol tohoto typu. Na této škole mě tenkrát asi nejvíce zaujala možnost, studovat více jazyků.
Bylo na výběr ze španělštiny, němčiny, italštiny, francouzštiny a dokonce i ruštiny.
Jeden jazyk angličtina nebo němčina byly povinné, další byly povinně volitelné.
Já jsem váhala mezi italštinou a francouzštinou. Tehdy jsem zvolila francouzštinu, no a následně jsem litovala, zejména proto, že se ukázalo, že je to opravdu jeden z nejtěžších jazyků vůbec, spousta gramatiky, chaosu.... Ze začátku jsem ten jazyk doslova nenáviděla, nechápala, nevěděla si rady, naše profesorka, nemohu jinak než ji teď pochválit, byla pedantka. Ted ale vím, že to bylo jedině dobře, všechno, co vidím, co si přečtu se mi vybaví, každá fráze, kterou nás "donutila" se naučit mi vyskočí bez delšího přemýšlení. Ale byl to jedním slovem BOJ. Někdy jsem měla pocit, že kvůli tomu ani školu nedodělám, mohla jsem se učit, jak jsem chtěla, stejně to vždy bylo za dostatečnou /někdy i hůře :-D/
Angličtina byla na stejné úrovi, ačkoli jsem si myslela, že jí docela ovládám. Moje profesorka si mě ale doslovila neoblíbila a tak jsem patřila mezi jedny z nejméně nadaných žáků a také mi to bylo velmi často připomínáno. Měla jsem strach na hodiny chodit, nedokázala jsem pochopit nic, co jsme se učili, proč tomu tak je a jak to použít, byla jsem ztracená ve světě cizích jazyků a řekla jsem si, že nikdy nesplodím ani větu, nikdy se nedorozumím a proto nikdy nebudu moci vycestovat za prací jinam.
Proč to tu vše zmiňuji? Věřím, nebo jsem si dokonce jistá, že spousta z Vás, co tenhle blog začne číst, na tom je a nebo byla stejně. Proto Vás chci motivovat, abyste to nezvdali, jeden neúspěch nic neznamená... Když jsem se s úspěchem dostala do "čtvrťáku", přkvapila jsem nejen sebe, ale i profesorku francouzštiny a také většinu mých spolužáků. Špičky, které zářily celý rok, odmaturovaly stejně jako já, ráda se s tím chlubím, v mém případě na velmi dobrou. Tehdy jsem pochopila, že i ten nejhorší se může zařadit mezi nejlepší, aniž by to kdo chápal. V takových momentech zjistíte, jací lidé jsou... Jak když jste neúspěšní, litují Vás, posmívají se a nebo rádoby soucítí.. Když se karta obrátí, poznáte, že se můžete spolehnout jen sami na sebe a že to celé byl jen převlek v dobách neúspěchu, protože úspěch se neodpouští... :) a myslím si, že právě někde tady, začal můj sen!https://www.youtube.com/watch?v=rruOu2nIPHc